Expedice Norsko
8.-18. 8. 2001
8. srpna 2001 středa.
Krásné ráno. Po snídani a 14. kontrole dokladů a věcí nastává hodina „H“ a bágle pro 1 člověka jsou třemi lidmi dopraveny k brance našeho domu. Láďa k Hošků se synem mají přijet autem a tím pokračovat po mém „nalodění“ do Kladna odkud má celá severská anabáze začít. Když přijela obouchaná škodovka a začala s vrzáním zastavovat, uvědomil jsem si, že ta anabáze nemusí vůbec začít, protože zevnějšek vozu sliboval vše jen ne bezproblémovou dopravu do Kladna. První kilometry potvrdily, že jsme projížděli houpavě klouzavým pohybem a hrozilo, že v každé zatáčce můžeme podjet do protisměru pod jakýkoliv tahač. Postupem času a jízdy získávám důvěru v toto autíčko a po 4 hodinách už vím, že do Kladna už z Prahy nějak dojedeme. U Okoře dáváme oběd a po něm už pomalu a pohodě dojíždíme ke škole na Amálce, odkud se má odjíždět. Dokupujeme pivo a další nezbytnosti. Po chvíli už se začínají trousit ostatní účastníci expedice. Přijíždí autobus a šofér rezolutně prohlásí, že to se nemůže do autobusu vůbec vejít. Za půl hodiny je vše naloženo a vyrážíme v pohodě do Prahy, kde na Smíchově u nádraží a v loděnici bereme zbytek účastníků a nákladu. Pak už vyrážíme směr Harrachov. Předtím si dáváme poslední pivo a pak po odbavení na hranicích už jedem a jedem.
9. srpna čtvrtek
650 km
zvládáme v pohodě a s velkou časovou rezervou. Na seřadišti
v přístavu odpočíváme a prohlížíme okolí terminálů. O půl dvanácté jdem na
odbavení do celnice.Pak už jen ve šňůře popojíždíme k ohromnému kolosu,
který „polyká“ nás spolu s desítkami kamiónů, osobáků, vagónů a vím já
čeho. Jarda mi připomíná ať taky napíšu, jak Vydru, která aby mohla jet,
podepsala revers v nemocnici, posíláme večer místo k autobusu úplně
na opačnou stranu. A opivněná začátečnice kuřačka Vydra opravdu šla. Pak ji půl
autobusu hledalo. Tak sem to teda napsal. I když za zapsání by stálo samo
odbavování. Nervy drásající a ryčící polská celňačka, „rychlost“ a pohoda při
odbavování. Soudím však, že úplně postačí překlad, který jsme si z názvu
přístavu udělali: Švimonjčie – zátka sviní. Celou skoro osmihodinovou cestu
jsme na zadní palubě a meditujeme o houpání lodi, které místy dosahuje až 1,5
m. Protože naši dva řidiči mají nárok na kabinu a 2 X jídlo a Jarda jako vždy
se výhod vzdává, dostává stravenku na rautové jídlo nejmenovaný účastník, který
se vrací a pochvaluje si, jak se dobře najedl. A protože stravenku nikdo
nechtěl, využívá možnosti pohoštění dalších pár lidí zájezdu včetně mojí
maličkosti. Já však jdu poslední a přicházím těsně před přistáním a přicházím nejen
o stravenku, ale o většinu nabízených dobrot, neboť jsou odneseny. Ale náplast
za „kvalitu“ celního odbavení to byla. Švédi nás sice nechají třičtvrtě hodiny
čekat, ale jejich odbavení je pohodové a přátelské. Pak jedem asi 20 km a za
stmívání zakempujem u již známého místa sice u silnice, ale i u jezera. Kvalita
vody výborná, kvalita pohody taky, navzdory prožité únavě při cestování (cca
700 km) a prospané noci za jízdy autobusem.
10. 8. pátek
– ráno
balíme a po drobném zpoždění odjezdu a mém málem zapomenutém foťáku na place,
jedeme dál. Přes Švédsko jedem celý den, jen u jezera Vanern zastavujeme na
vaření v pěkném a téměř opuštěném kempu. Je zataženo a drobné prší a
možnost koupele využíváme jen s Killym. Přidává se k nám jedna korpulentní
Švédka.Když zjistí, že jsme ve vodě jen tak, raději se vzdaluje. Fáráme dál na
sever. Po cestě se dává do lijáku, mraky skoro lížou střech autobusu. Měníme
plán a vypouštíme mírnou řeku Klarelven. Tu si chceme užít v Norsku pod
jménem, Trysilelva. V noci stavíme u benzínky a na kartu ochotných
místních Norů čerpáme trochu nafty. Dostali za ochotu „gambáče“ a spokojeni
odcházejí. Zima je však ukrutná, asi 9 0 Celsia. Neprší a na
zataženém horizontu se dělají v nezvyklém jasnu bizartní obrazce zbytků
černých mračen. Přemýšlíme, kde vzít na noc do stanu lopaty a sekery na
vysekávání ze sněhu a ledu, který bude jistě padat už už. Nepadal, padáme my
ovšem na hubu únavou neboť známé místo, ke kempování na řece Trysilelva
nacházíme až v 1,30. Tma jak v … no dyť je to jasný. V lese v mžiku
roste les stanů. Starší a moudřejší jdou spát co by dup, mladí jak kdo.
11.8. sobota
Ráno,
které pro některé začalo už příjezdem je jak obvykle pohodové, dává najevo, že
jsme sice nedojeli na původní zamýšlené místo, ale ač jsme nedojeli, místo je
ještě hezčí. Je nad řekou a okolo stanů plno hub. Mlaďoši, kteří ani spát nešli
jich mají „hafol.“ Den začal krásným pomalým probouzením starších, kteří vinou
plného močáku či prostaty cílili za svými sexuálními choutkami. Po snídani
pakujeme jen nezbytné, stany tu zůstanou na další noc. Jedem na Glottu, která
vytéká z jezera Femund. Po cestě dobíráme v obchodě vodu a
s pozdravem HÄJ odjíždíme na jezero. Foukáme rafty a jdeme do gumy. Ještě
poslední snímek osádky raftu (zlý jazykové – prý na pomník) a jsme na jezeře.
Po 1,5 km přirážíme a jdeme obhlídnout kudy na to. Pak nejstarší Jirka zavelí –
jdem na to. Jsme první po jednících a volba na přejezd středu doprava byla
ideální. Za chvíli i ostatní projíždí bez zádrhele a fáráme dál. Je to
brnkačka, až na to, že voda má okolo 6 0 a vzduch celých 12 0.
Mraky dávají tušit, že bude možná pršet, nebo svítit. Nic moc. Po dojezdu
táhneme rafty díky norským krkounům po cestě asi 800 m na silnici. Jarda jde
pro autobus a za chvíli už převlečení a suší jedeme doleji na další řeku –
Trisylelvu. Opět převlíkačka do mokrého opět foukání raftů a jedem. Tentokrát
poslední, neboť musím udělat pár záběrů „divočiny“ ostatních. Vyjíždíme a už si
nás řeka bere a my se snažíme projet. Opět všichni zmákli dobře a pokračujeme.
Jirka tady tentokrát není, a tak soulodíme s dalším raftem. Pijeme pivo,
kofolu s rumem a užíváme s chechotem slunka, které se probralo ven a
zdobí kolorit celého odpoledne. Do tábora, který prozrazuje kouř ohně dorážíme
v podvečer. Následuje běžný koloběh uklízení i roztahování, jak kdo
potřebuje. Večer chvílemi drobně prší. Bude se fajn spát. Aspoň já určitě. Bylo
to však pouze v plánu. Ta kytara u ohně je zatraceně blízko a tak se
soukám ze spacáku a jdu jim pomoci se zpěvem i veselými kalíšky. Těch tam běhá
něurekom, a tak dávám bacha. Písniček a veselé nálady neubývá ani
s drobným deštěm, který občas padá. Čas však spolu se zimou dávají vědět,
že vše jednou končí a tak se loučím a lezu do „kanafasu“.
12.8. neděle
Ráno je
hnusné. Zima jen 8 0 a chvílemi drobně prší. Dělám ve stanu snídani
a čurdím i hygienu . Jen návštěva malé dřevěné stavlyčky, kterou má otevřenou
Nor opodál svoji chaty mi "pasuje". Pak bleskem sbalit a do autobusu.
Tam zjišt'uji, že bylo velni moudré odejít včas spát. Z až až vesela je někdy
ouvej, ale přesto se vyráží včas a jedeme dnes na řeku Atmu, na níž si nemůže
nikdo vzpomenout, jak vypadala při minulé návštěvě. Měla nám to však rázně
připomenout. V kopcovitých partijích obdivujem krásu nejen přírody, ale i
stavební fortel u jedné musejní stavby. Je to pila, kterou kdysi postavili u
mohutné divočiny řeky Atny. Je to úžasné, jak dovedli staří Norové fortelně
využít síly řeky. Ale my jsme tady hlavně kvůli vodě a tak jedeme pomalu kolem
Atny až na vhodné místo k vysedání a vaření. Pojíme narychlo a už jdem "do
gumy". Ta nepříjemně studí z minula. Po chvíli to však nevadí a už se
sunem do vody. Začátek je prímovej, dlouhé úseky vařící vody se střídají s
klidnějšími zatáčkami. Po chvíli však jedna divočina navazuje na druhou. Už ani
nečekáme jako první na dojetí ostatních, nebot' není kde. Máme pod sebou málo
nafouklou sedačku, a tak, protože mám víc kilo než Jirka, popojíždím doprostřed
a jeho vytlačuji mimoděk z raftu. Musím poposedávat zpět. Při takovém jednom
zvednutí dostávám kopanec od raftu a jdu kotoulem bokem ven. Při obratu se
přede mnou míhá boční šňůra raftu, kterou beru a tak nedělám větší starosti
posádce při mém lovení. Ti musejí makat a tak pádlo podávám do raftu a drápu se
podél dozadu, kde za pomoci ostatních lezu na své místo. Jedem dál ve čtyřkovým
padáku a na prvním možném místě zastavujeme. Bylo to akorát, protože i poslední
Vydřin mazácký raft přisedá na šutr a dávají si "kolotoč". Pokračujem
dál a mám obavu, aby předposlední raft to vše zvládl. Jsou tam benjamínci a
jejich tam 7. Očekávání se naplnila. Padají dva rafty. Jeden si stačí sám,
druhý překlopen má lidi vysypané a tak ostatní posádky dělají záchranu. Jedníci
loví helmy, pádla a pumpu, my lidi. Postupně máme zavěšeny tři ženský. Do raftu
se však podařilo dostat jen zkušenou Jitku, která je však na tom relativně
nejhůř. Na ty dvě není čas, raft jede prdelí vpřed, snažíme se držet balanc a
nepřeklopit se. Voda přirazila v jednom válci visicí Dášu na šutr celou silou
raftu. Ta se za pomoci ostatních dvou udržela. Voda tady řve a my máme dost co
dělat. Konečně po 600 metrech dostáváme raft ke břehu a jsme fakt moc rádi,
protože to bylo nadoraz. Odfukujem dáváme do kupy věci a prohazujeme posádky.
Killy a Jarda jdou do postiženého raftu dodat zkušenost a bezpečí, my k nám
dobíráme 2 benjamínky bez pádel. Jitka jede ve svém. Jsou v šoku a tak další
cestu volíme mimo hlavní proud. Je nám už hrozná zima, neboť teplota je okolo
12° a chvílemi prší. Jedem jako první, ale ač poprvně zakouším porcelán na háku
- to jest, že pádlujem jen kvůli řízení raftu. Stejně ujíždíme ostatním, kteří
se opožďují. Konečně most s mávající Henrietou a autobusem. Tam však čeká to
nejhorší. Dvojité esko a za ním už padla. Tetelíme se radostí a valíme ven z
vody. Honem do suchého. Pak připlouvají ostatní. Dělám záběry jejich snažení z
mostu i pod ním. Začínají lítat obvyklé průpovídky v podobných situacích. Je
fajn, balíme, dáváme jídlo a za chvíli jedem. Hledáme plac na zakempování. Daří
se až po západu slunka, které se celý den pere s dešťovými mraky. Jsme u
hezkýho místa řeky Atny. Stany stojí v mrku, vaříme, sbíráme houby a plká se.
Spát jdu mezi prvními. Jsem jasnej.
13.8. pondělí
Ráno
dopisuju tyto řádky, Killy už ňufá po houbách. Je zima, teplota 0°. Pomalu se
probouzí ostatní. Dál to jde jak vždy, snídaně, balení, cígo, kafe a odjezd.
Dnes nás čeká řeka Folla. Je to odsud kousek a je podobná jako Atna. Aspoň
podle záznamů těch, co ji už jeli. Uvidíme. Viděli jsme. Čtyřku jsme vynechali
a jeli asi 10 km převážně 2-3. Pár divokých míst nás po včerejšku nepřekvapilo.
Dojíždíme v pohodě. Děláme oběd. Dnes je na něj dost času a tak dáváme sušit i
věci, které berem do vody. Sluníčko si dává záležet a za chvíli roztáváme.
Vypuštěné rafty mezitím uschly a tak je balíme spolu s "mokrými" věcmi.Dáváme
se na cestu. Pohybujeme se ted' nejseverněji z celého zájezdu, „kousek“
pod Trondheimem. Ve městě DOMBAS zastavujeme a máme hodinu volno na dobrání
vody, výměnu peněz a prohlídku. Odjíždíme o půl páté. Jedeme od kempu
Holungsoy, kde budeme dnes spát. Teplá voda a porcelánová mísa připomínají
domov. Vaříme obvyklým způsobem. Po večeři máme siestu, plká se v několika
partách. Před devátou nás zahání důvěrně známý déšť do kanafasu, aspoň se bude
prímově spát Zítra mám od raftovánf volno. Jedem do fjordu Geiranger, kde nás
čeká už známá projížďka na výletní lodi a výšlap na Dalsnibu, která se tyčí asi
10 km nad fjordem.
14.8. úterý
Celou
noc jsem se převaloval a špatně spal. Na stan co chvíli bubnoval déšť a tak
ranní aktivita vypadala podle toho. Ale balíme a sluníčko úspěšně bojuje
s nízko lezoucími mraky jako mlíko. Cestou k fjordu zastavujeme u Otty,
kde jsou překrásné scenérie vodních úkazů všeho druhu. Fotíme ostošest a pak
valíme dál. Na zlomu cesty do fjordu je jasné, že Dalsniba se konat nebude,
neboť je v mracích. Ledovec vidíme i na vedlejší hoře a tak pomaloučku klesáme
níž a níž. Převýšení dolů k fjordu je 1 000 m a to už je nářez. V
Geirangenu kupujeme lístky za 60 NK na vyjížďku lodí. Odjezd je ve 14.15 a trvá
to 1,5 hod. Vodopády jsou úžasné a každý je jiný. Sedm sester je vidět úplně
shora, stejně jako Čertova rokle a další místa. Rackové somrují za letu a jsou
tak voražení, že berou drobky lidem z ruky. Na zpáteční cestě svítí sluníčko na
některá místa a tak je zážitek ještě větší. Před odjezdem je ještě čas na nákup
suvenýrů i dalších věcí. Zpáteční cesta už je jasná, jen řidič Lád'a má
problémy s nahlížením do serpentýn, protože si musí dost najíždět, a jako
naschvál jezdí autobusů jako máku. Jedeme do Lomu, kde jsme ráno nechali vlek s
rafty a který připojujeme opět k busu. Fáráme dál směrem ke Galdhopigenu. Po
několika orientačních zastávkách trefujeme na plac, který už známe z minula. Je
u řeky Bowy. Stany stojí v mžiku a vaří se gáblík. Je chladno a vane nepříjemně
studený vítr. Je deset hodin a bez problémů dopisuji deník bez baterky. Ráno
pojedeme nejdřív na Galdhopigen a potom snad ještě jednu řeku, vše podle času.
15.8. středa
Ráno nás
vítá nízkými mraky s olověným nádechem. Trhají se, ale nad nimi jsou další,
černější. Snídaně je vydatná. To co nás čeká nebude nic moc. Sbaleno je v mrku,
loučíme se s místním vořechem, který nám tady dělal společnost a vyrážíme. Dole
ve vesnici necháváme u kempu vlek a dál pokračujeme místní silničkou nahoru pod
Galdhopigen. Místy prší až dost. Fouká nepříjemně lezavý náporový vítr. U
mýtnice nám zůstává viset autobus na prdeli. Všichni musí ven. Podkládáme zadní
kola kameny. Po pár pokusech se daři. Peníze na mýto se našly (150 NK/atb) a
tak za skřípění zubů "žene" naši starou škodověnku na jedničku po
šotolinové cestě vzhůru. Podařilo se a u chaty JUVASS HYTTA parkujeme. Je ve
výšce 1 817 m.n.m. 24 lidí se vypravuje na poslední 10 km úsek. Má převýšení
asi 500 m. Nic hroznýho, ale přitom počasí nevím. Zůstávám v busu s pár
dalšíma, kteří jsou tak prozíraví a pohodlní jak já. Šetřím síly na poslední
řeku, která se má jet odpoledne. Je to krásná Otta. Dáváme kafe, posloucháme
melodické norské písničky a okny hledíme do nečasu. Sázíme se, že právě odešlí
se začnou vracet do hodiny. Nebylo tomu tak. První se opozdili o 5 minut. Za 2
hodiny docházejí další. Vrchol zůstal nedobyt, protože kvalita ledovce byla
velmi špatná a hrozilo jeho trhání a pády. Část výpravy potkal Alžířana, který
utekl z domova kvůli válce a čundruje po Evropě. Příchozí jsou hrozně zmrzlí a
roztávají pod šálky kávy, které jim obětavý Lád'a dělá. Zásoby se však tenčí.
Jeho zásoby piva už jsou dávno pryč a tak žijeme ze svého. A s tím už musíme
dobře hospodařit. Ještě nás při odjezdu navštěvují Norci a kupují vodku ze
zásob těch movitéjších (I,5 I za 100 NK). Dolů cestujeme na oblíbenou jedničku
a motorovou brzdu. Sluníčko se ukazuje z roztrhaných mraků a 25° je o něčem
jiném než 11° nahoře. Pod elektrárnou na Ottě foukáme rafty a jdem naposled do
gumy. Řeka je k nám milá a laskavá, čili 1-2. Na závěr 3 +, ale moderáto, takže
až najednu Pálavu jsou bez ztráty kytičky. Konec, je na jedničce a asfaltovém
odpočívadle. Uklizeno je coby dup. Fáráme k Sjoi, kde za flašku platíme plac u
řeky. Po stavbě stanů se vaří a začínají veselé kalíšky u ohně. Spát se jde až
po značné době.
16.8. čtvrtek
Časné
probuzení všech má na svědomí jednak hučící Sjoa, dílem taky zvyk a ukázněnost
všech. Je to prostě secvičené. Vaříme, balíme, jedeme. Předtím ovšem se jdu
rozloučit s řekou, která je mi velmi blízká. Znám ji už z minula a přestože
jsem na ní prožil krušné chvíle, přirostla mi k hrudnímu košíku. Loučím se
vlastně se všema řekama v Norsku, nebot' dnes se už jen pojede přímo do
Švédska. Po cestě zatavujeme v Lillehameru a couráme dvě hodiny hlavní třídou,
přičemž kupujeme pro své blízké různé suvenýry. Po krátkém přesunu, zastavujeme
u jednoho parkoviště, kde vaříme jídlo a po dlouhé době ho jíme ze stolu, sedíc
jako lidi za lavici. Taky se pár odvážných koupe. Dalším přejezdem se dostáváme
do Oslo. Obdivuji souhru Jardy, který čte a získává informace od druhých, s
šoférem, který v pohodě vede bus s vlekem po různých křižovatkách a odbočkách.
Zastavujeme u parku, kde má přes 200 soch význačný Švéd - Ojusta Vigeland.
Znázorňují nahé lidi od dětí po starce a stařeny. Muže a ženy v různých
životních situacích od zrození po smrt, zajímavé a umocněné navíc citlivým
vsazením do parkové úpravy. Prohlídku města však narušila bouřka, která
vystřídala tropické vedro, které přišlo taky velmi naráz z mírných okolo 20°.
Po dvou hodinách odjíždíme od překladiště, kde je taky dost cvrkot, dále k
hranicím, které překračujeme za houstnoucího soumraku. Jak jinak než projetím
bez kontroly. Za hranicemi se daří najít osvědčený plac u moře, kde v blátě a
štěrku stavíme stany kousek od moře. Něco pojíme a jdeme do kanafasu. Ráno
jedeme o hodinu později - v devět.
17.8. pátek
Po
nádherném pohodovém probuzeni jsme sbalili, po dlouhé době již suché stany a
snídaně proběhla nemlich tak. Navrch kafíčko a kuřáci hřebiček. Program je dnes
jednoduchý. Ujet cca 560 km do Ystadu. Stavíme na potřeby, těch má nejvíc
Vydra. Jídlo vaříme až 20 km od přístavu a máme zde asi 3 hod. času. Jarda
uklizí se šoférem rajony v autobuse, ostatní vaří, jedí, koupou se v jezeře
nebo plkají. Sušíme mokrou "gumu" aby nesmrděla. Na samotě
SNOGEHOLLSJÖN vedle nichž jsme již jednou spal. Budou mít určitě radost, až
budeme odjíždět. Měli. Odjíždíme před osmou večer. Na trajekt se dostáváme v
pohodě, jak jinak u Švédů. Odjezd se však zpožd'uje. Vyrážíme až ve 22.30, kdy
jako poslední je nasoukán náš bus.My hledáme prostory na palubě v závětří.
Ystad mizí a zůstává spousta vody. Moře je klidné, plavba dobrá. Ve Swinoušči
je ovšem háček. Přirážíme ke břehu v půl sedmé ale polští byrokrati makají až v
7 , tak budeme čekat. Náplast nám však dalo předchozí rozednívání na moři.
Úplná fantazie. Barvy se na obzoru mění každým okamžikem. Už jsme taky v
přístavu. Sluníčko nás vítá před celním odbavením. Chvíli to trvá, protože
zatím co my jsme přistáli v 6.25, polští celníci pracují od 7.00 a taj holt na
ně musíme čekat. Dnes nás čeká poslední díl cesty, asi 600 km na Kladno.
Hranice přejíždíme v Harrachově. První jídlo si dáváme v Železném Brodě. Ted'
už je každý netrpělivý a cesta jaksi neubývá. Ale i ta končí okolo 23.00 na
Amálce. Náleží poděkovat všem, kdož se na celé akci podíleli. Dvě osoby však
mají uznání největší. Řidič Láďa, který ukázal, že není jen výborný řidič, ale
i výborný parťák. Druhým je náš Jarda, dobrá duše řešící vše a všude. Díky. Plýža